Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 18.5.
Nataša
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Zpovědi, pocity
 > Zpovědi, pocity
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Hanzelka a Zikmund v dobách, kdy nesměli promlouvat k národu, 1975, první část příběhu
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 16.7.2013 (18:44:23)

GEORGE GORDON BYRON

 

   22.1.1788   Londýn           19.4.1824   Mesolongion (Řecké království)

 

 

Jsem taková divná směsice dobrého a zlého… Jen dvěma pocitům jsem zůstal věrný – je to vřelá láska ke svobodě a nenávist k pokrytectví, a nic z toho není pravděpodobně vhodné, aby mi to zajistilo přátele.

 

George Gordon Byron

 

 

Žil na ostrově Albionu kdysi mladík, jenž neměl příliš v lásce ctnost, k těm patřil, co zlé kousky vymýšlí si, a hlukem pitek jitřil klidnou noc…

 

V devatenáctém století by mnohý vzdělanec s úsměvem dodal: „Á, Childe Harold!“ Ty verše a mnoho dalších od téhož básníka patřily k pokladu evropské vzdělanosti. Jejich autorem byl přední anglický romantik George Gordon Byron, od jehož narození uplynuly již dvě století a 25,5 roku… Byronova osobnost, život a zdobnost zanechaly hlubokou stopu ve vývoji evropského kulturního dědictví. Sám Byron ve verších svého Dona Juana ironicky konstatuje, že ho nazývali „Napoleonem vznešené poezie“. Literatura o něm – jak vědecká, tak populární, jak starší, tak současná – je v mnoha jazykových oblastech hojně zastoupena. Rozporuplná, těžko vystižitelná Byronova osobnost nepřestává zajímat ani dnešní čtenářky na trochu těch špásonosných extempore, asi jako kdyby cestovatelé Cyril a Metoděj měli na programu rozbor dnešního bezútěšného světa.

 

Verši o mladíkovi, který si vymýšlí zlé kousky a hlučným pitím zneklidňuje noc, charakterizoval Byron sám sebe v době studií na vysoké škole v Cambridgi. Opravdu se dost dlouho zdálo, že nadaný krásný chasník, který se narodil s vadou nohy a lehce pokulhával – tajně se tím velmi znepokojoval a přikládal tomu nedostatku větší důležitost, než ve skutečnosti měl – skončí podobně jako jeho otec, hýřil a bankrotář.

 

Vyrůstal osaměle vedle své matky (une femme seule), která ho střídavě zahrnovala projevy přemrštěné lásky a prchlivé zlosti. Svými drtivě maniodepresívními záchvaty vzteku ho uváděla do rozpaků před spolužáky, učiteli a později i v jiné důležitější společnosti. Syn se obával, že je snad šílená kráva, a že se ani jemu nevyhne podobně potřeštěný osud. Když mu bylo deset let, zemřel jeho bezdětný prastrýc; chlapec se stal dědicem slavného titulu pocházejícího z doby křižáckých výprav a zároveň majitelem velkého panství s krásným starým opatstvím. Ačkoliv panství bylo skoro na mizině, začal mladý lord žít „na úrovni“ a utrácet.

 

Před horším osudem ho zachránila jeho mimořádná inteligence a záliba v dobrých knihách, kterou si pěstoval od dětství. Zůstal vždy vděčný Drurymu, rektorovi střední školy v Harrow, který ho naučil číst a milovat antické autory. Na univerzitě se místo povinné látky snažil věnovat převážně studiu francouzských filozofů, zejména Voltaira.

 

V devatenácti vydal svou první básnickou sbírku Hodiny zahálky. Byly v ní verše věnované přátelům a mladistvým láskám i básně vzpomínek na dětství ve Skotsku. Čtenářský ohlas sbírky byl slušný, zato kritika sbírku sarkasmem nešetřila, vždyť k tomu ty bolavě rozcitlivělé verše samy vybízely. Byron se pomstil veršovanou satirou, kterou ztepal všechny známé britské literární bardy včetně Waltera Scotta a Williama Wordswortha. Později se za to nerozvážné pohnutí mysli omlouval, zejména Scottovi, kterého si vážil čím dál více.

 

Když ale satira byla na veřejnosti poplachem, měl Byron už jiné starosti. Vydal se za poznáním do krajin Středozemí, přes Portugalsko a Španělsko na Krétu, do Řecka a odtud do Istanbulu. Cesta ho nadchla. Byla nejen prostředníkem proti „ubíjející nudě“, na kterou remcal po celý život, ale skutečnou školou jeho dychtivému intelektu a hyperaktivní energii.

 

Cesta se protáhla téměř na dva roky. Nejdéle se Byron zdržoval v Řecku, kam se z Istanbulu opět vrátil. „Díky Řecku jsem se stal básníkem, odrazila se ve mně představa Sapfó i Erató,“ napsal později.

 

Návrat do vlasti byl bolestnější než čekal. Ještě než dorazil na Newsteadské opatství, zemřela mu jeho máti, která přes všechny vzájemné generační konflikty byla bedlivou strážkyní synových zájmů. Téměř zároveň zahynul tragicky jeden z jeho nejlepších přátel. Zdrcený Byron dlouho na osamělém opatství duchů nevydržel. Odjel do Londýna, kde brzy nato vyšly první dva zpěvy Putování Childe Harolda, básnického deníku, který si přivezl z cest.

 

Máme-li dnes pochopit značný úspěch této básně vydané v roce 1812, jež přes noc proslavila svého autora, je třeba si připomenout politické a sociální klima té doby.

 

V dlouhém období regentství, kdy za krále Jiřího III. vládl jeho syn princ-regent, byla Anglie napoleonskou blokádou téměř odříznuta od evropské pevniny. To vedlo k intenzivní těžbě domácích surovin a k bouřlivému rozvoji řemesel, v nichž se už začaly rýsovat budoucí zárodky vznikajícího průmyslu. Značný příliv obyvatel do měst záhy vyvolával periodické hladomory. Pokud trvalo ohrožení země zvenčí, zdála se být konzervativní vláda neotřesitelná a její drastické zásahy v Irsku i v Anglii proti vzbouřeným dělníkům procházely bez většího odporu. V dlouhém období konzervativní stagnace neměla politická energie širších vrstev mnoho možností jak se uplatnit. Byronova báseň působila v tomto kontextu jako výzva, jako inspirace – lákala svým pocitem volnosti, dobrodružství a popotahovala satirickými šlehy soudobé anglické podmínky. Evropa, tak dlouho nepřístupná, byla tady v tom pojednání na dosah. Byrona četla s nadšením nejen šlechtická společnost, která v něm přivítala novou senzaci, nýbrž zároveň i obchodní příručí a mladí účetní v zatuchlých kuloárech, stejně jako měšťanské dcerky, které začaly doufat, že existuje i jiný úděl než v příšeří otcovských barabizen čekat na vhodného ženicha.

 

Těsně než báseň vyšla, promluvil Byron také ve Sněmovně lordů. Ohnivě se zastal dělnické síly, hnutí, které rozbíjelo vědomě stroje, protože jim braly práci. Řekl, že ani v nejzaostalejší turecké provincii nenašel tolik bídy jako v srdci křesťanské Anglie. Když vlivná Quarterly Review poznamenala k vydání Childe Herolda „ptáme se znepokojivě, zda tohle mají být názory paira království“, byl to jen záblesk ohlašující bouři, která později dopadla na Byronovu hlavu.

 

V aristokratické společnosti se stal posledním výkřikem módy. Byl zván do vlivných salónů a pro potěšení dam se téměř vžil do role melancholického mladíka – „byronovského hrdiny“, jak ho později poznala literární tradice a erudice. Nemohl odolat nadbíhání sexy žen, které se mu přímo vnucovaly. A zbavoval se jich pak ještě obtížněji za škodolibých poznámek bulvárních zvěstí a různých hlášení novin ptákovin.

 

Dlouho v té společnosti neměl stání. Utekl na Newstead, vzpomínal na své cesty Středozemím a psal dlouhé básnické povídky, kde neoddělitelně splývala fantazie a skutečnost. Korzár, Lara, Džaur… V nich se ještě prohloubila tvářnost byronovského hrdiny. Račte ji okoštovat.

 

V něm nerozlučně spjato každý vidí,

co k lásce, strachu, zášti nutí lidi.

Mínění o něm vždy jest rozdvojeno:

ten chválí, ten zas haní jeho jméno.

Smích na rtech možná má, však v srdci o něm neví,

v očích se mu ten smích jedenkrát neobjeví…

Jako by trestal se přísně, ke všemu hluše

za něhu, kterou dřív cítila jeho duše,

jako by nad ní bděl, aby si nezadala,

tak kdysi zpozdilá, že příliš milovala.

 

V dobách svých prchavých lásek (jako motýlí vášeň na louce mládí) však Byron k jedné Berušce skutečně přilnul: byla to nevlastní ségra Augusta, dcera jeho otce z prvního manželství. Augusta byla tou dobou nešťastně provdaná a ke svému „malému Byronovi“ chovala něžné city. Věděla hodně o jeho těžkém dětství, uměla přejít jeho chmurné nálady a svým nenáročným naivním způsobem Byrona zvládala rozveselit. Naneštěstí svůj poměr k sestře v akci Byron netajil – viděl v něm předzvěst dávného tušení, že je předurčen k mravní i fyzické zkáze. Jeho mateřská přítelkyně, stará lady Melbournová, ho snažně přemlouvala, aby se oženil. Nakonec ho o to prosila i znepokojená Augusta. Byron už delší čas uvažoval o „rozumném“ sňatku, který by zlepšil jeho svízelnou finanční situaci. Rozhodl se pro bohatou dědičku Annabellu Milbankeovou, kterou viděl zatím asi dvakrát v životě a se kterou si vyměnil několik dopisů. Lichotilo mu, že mu dala přednost před ostatními kandidáty na manželský post. Ve skutečnosti si stěží mohl vybrat někoho méně vhodného. Annabella byla dívka inteligentní, měla nadání k matematice a zájem o filozofii, ale také velmi nesmlouvavé náboženské názory. O skutečném životě nevěděla vůbec nic. Po způsobu mnoha nerozumných žen si umínila, že Byrona převychová a zachrání.

 

Byron byl od prvních dnů svého manželství zachmuřený a dostavovaly se u něj záchvaty vzteku, které neměly daleko od někdejších záchvatů jeho matky. Zdržoval se jak nejvíce mohl ve společnosti své ségry a v divadle Drury Lane, kde se nezapomněl dvořit známým herečkám. Annabella se snažila všechno statečně snášet, ale po narození dcerky Ady odjela k rodičům a požádala prostřednictvím otce o rozvod.

 

Když se zvěst o tom rozšířila, považovali to Byronovi odpůrci za výzvu k útoku na obtížného básníka. Šlechta, většinou zcela nemorální, mu stěží mohla vyčítat jeho chování, ale měla mu za zlé, že připustil, aby se o jeho milostných dobrodružstvích, zejména o románku s Augustou, vědělo na veřejnosti. K tomu se přidala nechuť k jeho politickým názorům a závist k jeho popularitě. Byron byl nucen Anglii opustit. „Všechny je na souboj vyzvat nemohu,“ řekl na rozloučenou.

 

Zamířil nejprve do Švýcar, kde u jednoho z krásných jezer hledal zapomnění. Zde se seznámil s jiným anglickým romantikem, s básníkem Shelleyem, který na něho měl výrazný vliv. Jezdívali spolu na loďce po jezeře, tolik pro ně významném vzpomínkami na předchůdce romantiků, francouzského filozofa Rousseaua. Nad jezerem čněl přísný Chillonský hrad (jsme u Montreaux a u břehů ženevského vele-jezera) se strašným vězením, kde byl kdysi držen v zajetí jeden z věrných ženevských republikánů Bonivard. Pod dojmem pobytu u Lemanského jezera napsal Byron báseň Chillonský vězeň, jednu ze svých nejkrásnějších. Ohlasy z ní se najdou i ve verších ach jo, Máchovo Máje. Z putování do Alp vytěžil Byron ještě dráma Manfred, ovlivněné Gœtheovým Faustem a prosycené pocitem vlastního neštěstí i vzdorem, kterému tím čelil.

 

Ze Švýcar Byron zamířil do Itálie; po krátkém pobytu v Miláně a v Pise se usadil v Benátkách, jako správně romantická duše. Brzy patřil k pozoruhodnostem tohoto ojedinělého kusu světa. Najal si krásný mocenigovský na Canal Grande a vždy večer se proháněl na koni po úzkém pruhu benátského Lida. Vstával až po poledni a v noci, kdy nemohl zavřít oči, většinou psal. V Itálii vznikly dva poslední zpěvy Childe Harolda, Óda na Benátky, dramata a četné lyrické básně.

 

Byron tvořil spontánně, nic po sobě zpětně neopravoval a jeho verše – ač často neučesané, nespoutané – nesly vždy punc originality a silné básnické osobnosti. Když po vídeňském kongresu rozprostřela nad Evropou svůj tíživý příkrov dohoda Svaté aliance, četly se a překládaly Byronovy verše:

 

Vzdor všemu, svobodo, tvůj otrhaný

praporec vždy v bouři proti větru vlál

a hlas tvé trubky ještě ve skomírání

nejhrozivějším hromům vzdoroval…

 

Byronovu hlasu naslouchali básníci pokořené Francie a rozděleného Polska, stejně jako budoucí ruští děkabristé. Jeho verše si později opisoval do svých poznámek i našinec nedaleko od Máchova jezera, mácháček.

 

Byron se však boje za svobodu neujímal jen slovně. Brzy navázal spojení s karbonářským hnutím, které usilovalo o sjednocení a osvobození Itálie. Byron se s karbonáři sblížil prostřednictvím své milenky Terezy Guiccioliové z rodu Gambů; její bráška i otec patřili k vůdcům karbonářského spiknutí.

 

Po neúspěšném povstání se Gambové museli zdekovat do Pisy, kam za nimi s Terezou rád odešel i Byron. Pobyt v Pise se pro něho vyvíjel zpočátku příznivě. Mohl opět navázat kontakt se Shelleyovými, kteří se tu rovněž usídlili. Byron pracoval na nové větší básni, kterou začal psát již v Benátkách. Jmenovala se Don Juan, byla směsicí epiky a lyrických pasáží, fantazie a ironie a provázely ji duchaplné sarkastické šlehy k nejnovějším otázkám. Měla to být poslední jeho velká skladba, pro ochutnávače poslední kapka do poháru vínem ojíněné poezie.

 

Byronův pobyt v Pise byl v roce 1822 zpřetrhán dvěma tragickými událostmi. Nejdříve zhasla Byronova pětiletá nemanželská dcerka Allegra, kterou měl Byron velmi rád. Svěřil ji do výchovy jeptiškám blízko Ravenny a až příliš pozdě si vyčítal, že patrně o děvčátko tolik nedbal. Brzy nato zahynul Shelley při vyjížďce na moře. Obě tyto události Byrona velmi bolestně poznamenaly. Cítil, že již nemůže pokračovat v dosavadním způsobu života. Navíc se stále zhoršovala jeho kondice fyzická. V Byronovo povaze nebylo napsáno čekat skutečně s ledovým klidem na blížící se smrt – chtěl jí vyjít naproti.

 

Bylo veřejným tajemstvím, že se schyluje k povstání Řeků proti turecké nadvládě. Byron, který byl členem anglického výboru pro pomoc Řecku, vypravil na své náklady loď a plavil se do Řecka. Najal řecké vojáky i anglické dobrovolníky a vskrytu duše doufal, že nalezne na bojišti smrt. Přání se mu však nesplnilo. Zemřel v řeckém městečku Mesolongion, asi na následky malárie. Bylo mu teprve šestatřicet let.

 

Jeho tělesné ostatky byly převezeny do Anglie a pohřbeny na malém hřbitůvku u kostela Hucknall Torkard. Paměti, které napsal, spálili jeden jeho nakladatel a jeden z Byronových nejvěrnějších přátel, neboť se domnívali, že tím zachrání básníkovu skvělou památku.

 

Hodnocení básníkova díla nelze snad ve zkratce vyjádřit lépe, než to učinila ve své předmluvě k Childe Haroldovi česká spisovatelka Eliška Krásnohorská, která tuto obtížnou skladbu s takovým zanícením přeložila do mateřštiny:

 

„Neschopen šosáctví, a zvláště šosáctví v poezii, psal směle tak, jak cítil, a vtáhl dějiny svých dnů na obvod paprskové záře své epické koncepce.

 

Ohněm ducha Byronova křtení jsou nejslavnější Rusové Puškin a Lermontov; téhož ducha posvěcenci jsou pěvci polští Słowacki i Krasiński, ba v prvním období své tvorby též nejskvělejší v trojhvězdí vedle nich, Adam Mickiewicz…

 

Jako ohromný prapor svobody vlaje poezie Byronova na prahu tohoto století.“

 

*

 

Ohromným praporem cestovatelské koncepce a vědy se ve druhé půli 20. století stali čeští spisovatelé a filozofové na kolečkách Tatry, Hanzelka a Zikmund a znamenitý rozhovor zestárlé znamenité čtení v 70. letech s nimi zaznamenal Jiří Lederer do knihy „České rozhovory“. Oprašujeme jejich skvělost… čest jejich památce. Petr Horký – řídící se poezií „Kdo chce letět, musí skočit.“ – dokonce v současné době natáčí film o životě jednoho z nich: Století Miroslava Zikmunda.

 

 

JIŘÍ HANZELKA

 

Narodil se na štědrý den 24. prosince 1920 ve Štramberku. Před válkou začal studovat Vysokou školu obchodní, kterou po válce dokončil. Během války byl zaměstnán jako selský dělník.

 

 

MIROSLAV ZIKMUND

 

Narodil se na Valentýna 14. února 1919 v Plzni. Před válkou začal studovat Vysokou školu obchodní, kterou po válce dokončil. Za války byl zaměstnán jako úředník byrokrat.

 

Společně se poprvé vypravili do světa v roce 1947. Objeli Afriku a Latinskou Ameriku. Vrátili se v roce 1950. Napsali o ní stovky novinových reportáží. Druhou výpravu uskutečnili v letech 1959 až 1964 do Asie, Austrálie a Oceánie. Ze známých knih uveďme alespoň: Afrika snů a skutečností (1952), Tam za řekou je Argentina (1956), Přes Kordillery (1957). Mezi dvěma oceány (1959), Obrácený půlměsíc (1961).

 

 

Svérázná a v českém písemnictví ojedinělá spisovatelská dvojice. Přátelé od studentských let, kdy si usmysleli, že se stanou cestovateli. Promyšleně a plánovitě se na realizaci svého předsevzetí připravovali. A dosáhli skvěle svého. Jejich literární dílo znamená pro českou čtenářskou elitu nikoli okno, ale vrata do poválečného světa (snů a skutečností).

 

I když jsou to osobnosti typově tak odlišné, i když dnes žijí dost daleko jeden od druhého (Hanzelka v Praze, Zikmund na Nivách ve Zlíně), i když již léta nemohou doma nic vydávat, zůstávají v podvědomí veřejnosti nerozlučnou dvojicí. Však jejich vzájemný vztah je dokladem životnosti opravdového přátelství.

 

Naši schůzku dojednal Hanzelka se Zikmundem, který na ni přijel do Prahy. Sešli jsme se ve třech u Hanzelků. Hned na začátku jsem jim oznámil, že nemám separé otázky pro každého, že je budu brát jako jednu osobu a že na každou otázku může odpovídat kdokoli z nich nebo oba, že potom z toho stejně budu dělat jednu společnou odpověď. To bylo možné díky naprosté názorové shodě mezi nimi ve všech podstatnějších otázkách. Při několika otázkách se stalo, že se o znění odpovědi dohadovali… Vlastně tuto metodu rozhovoru jsme již praktikovali dříve. Naposledy v roce 1967, kdy mi odpovídal jenom Zikmund, protože Hanzelka musel brzy končit. Zápis z rozhovoru jsem však čtenářům Reportéra prezentoval jako rozhovor s dvojicí.

 

Během roku, který uběhl od rozhovoru, došlo k vážnějšímu posunu jen u Hanzelky. Po opakovaných žádostech byl přijat federálním ministrem vnitra. V důsledku tohoto setkání dostal pas a pobyl si několik týdnů ve Francii. Navíc jeho syn byl přijat na vysokou školu.

 

Naše rozmluva se konala odpoledne 23. září 1975. Začal jsem otázkou, týkající se tehdejší aktuality… zkuste se vžít s nimi do kultury ducha a rozvoje významů národa, co šlechtí a co nešlechtí každou zvědavou náturu? Národ je nátura a nátura je národ, a národ je k sobě a národy společně jsou tu od toho, aby se vzájemně doplňovaly bez obtíží jako Hanzelka se Zikmundem. Velké ideály nejsou špatné ideály, plesnivost zbabělé nátury je výzva neopakovat smutek do nekonečna. (Chtít) se svorně a zdatně doplňovat jako ušlechtilé formy bytí…

 

 

KDYŽ VIDÍME DŮSLEDKY TOHO, CO SE U NÁS DĚJE, JSME JEŠTĚ VÍCE POUTÁNI K IDEÁLŮM MLÁDÍ

 

Doslechl jsem se, že jste v těchto poměrech uspořádali takovou domácí tiskovou konferenci pro zahraniční novináře. Jsem-li dobře informován, co vás to napadlo po tak dlouhém mlčení?

 

To vůbec nebyl momentální nápad. Nedávno jsme si sami vydali knížku o Cejlonu. A při vydání každé nové knížky jsme obvykle vyvolali menší rozruch, uspořádali tiskovou konferenci. Navíc jsme dříve své knížky podepisovali čtenářům v některém z knihkupectví. Proti dřívějšku je teď jiná situace. Proto i účastníků konference bylo podstatně míň a – jenom z jedné strany. Přišli někteří zahraniční korespondenti. Tuzemští žurnalisté nebyli. Ti o nás v posledních letech píší jen zkresleně (= trapně  slovem mlží) nebo mlčí. Těm, kteří se na konferenci dostavili, jsme vytištěnou knížku o Cejlonu jen ukázali. Měli jsme totiž pouze jedenáct výtisků, napsaných vlastnoručně průklepem na psacím stroji. Podpisová akce se nekonala, protože jsme všech jedenáct výtisků podepsali předem. Rádi bychom se zmínili při této příležitosti o jedné záležitosti: veškerá naše práce s přípravou a provedením pětileté asijské cesty byla jaksi příliš atypická, zabíhala do příliš mnoha resortů, nedala se vtěsnat do žádných existujících předpisů a norem v byrokratickém systému – dala se řešit tedy jen vládním usnesením. Československá vláda přijala v roce 1956 usnesení číslo 2587, které obsahuje dlouhodobý úkol. Období příprav na cestu bylo usnesením stanoveno na tři roky. Realizace cesty na pět a půl roku a zpracování cesty na deset let. Letos by byl vládní úkol za normálních okolností splněn. My úkol plníme, zatímco třeba Čs. akademie věd odmítá plnit úlohu garanta. Úkol neplní různá ministerstva – kultury, školství, zahraničního obchodu a jiná. Přitom – a to podtrhujeme – to usnesení dodnes platí. Nikdy totiž nebylo zrušeno.

 

A proč tedy vůbec tak dlouho mlčíte? Vzpomínám si na léta, kdy vás bylo všude plno – v rozhlase, v televizi, v tisku. A teď ticho po pěšině…

 

To ticho jsme přece nezavinili my. Konečně podobné dotazy dostáváme od svých čtenářů a posluchačů. I z ciziny. Uveďme několik faktů: po skončení první cesty Afrikou a Amerikou jsme uspořádali kolem tří set besed a měli jsme na tři tisíce pozvání, kterým jsme nemohli vyhovět z důvodu naplněné kapacity. V rozhlase jsme odvysílali přes tisíc reportáží. V tom jsme pokračovali až do doby, kdy nám nakladatelství vrátilo rukopis knihy o Cejlonu, kdy nás rozhlas odmítl vysílat, kdy jsme přestali existovat pro noviny. Televize se schovávala jako zbabělá fiflena před plněním dohody. Tak se od roku 1969 postupně blokoval náš kontakt s veřejností. Naproti tomu se psalo proti nám. Rozhlas vysílal seriál proti Hanzelkovi, autorem byl jakýsi pan Janík. Odvolávali jsme se, nic to nepomohlo, nikdo naše odvolání nechtěl zveřejnit. A nikdo se nenamáhal dokazovat pravdivost svých podlých lživých zákeřných tvrzení. A protože toho všeho bylo příliš mnoho, navíc nezákonného, proti nám, napsali jsme několik dopisů nejvyšším představitelům strany a státu. Ani na jeden dopis jsme nedostali odpověď.

 

A přece bývaly doby, kdy jste pro svou činnost měli plnou podporu nejvyšších míst. Dokonce jste bývali dekorováni řády a vyznamenáními. Jaké pocty jste vůbec kdy dostali?

 

Osmadvacátého ledna 1948 jsme jako první Čechoslováci vztyčili náš státní praporek na vrcholu Afriky. Výpravu vedli dva zkušení kikujští průvodci Sambonanga a Kimatare. Před návratem do Marangu nás podle místních zvyklostí dekorovali věnci vítězství, vlastnoručně je upletli z kilimandžárských protěží. To bylo naše první vyznamenání v životě. Necelé dva týdny po návratu z první cesty nám ministr národní obrany Ludvík Svoboda udělil čestný Tyršův odznak zdatnosti. V dubnu 1953 nám prezident republiky propůjčil Řád republiky. V dubnu 1959 – na samém začátku cesty do Asie – jsme se ve Vídni stali čestnými členy Mezinárodního afrického klubu, diplomy nám odevzdala vídeňská profesorka Gerberová. Mnoho různých vyznamenání a čestných plaket jsme dostali v Sovětském svazu. Nejvyšší poctou pro nás však byla zlatá plaketa Čs. akademie věd Za zásluhy o vědu a lidstvo. V květnu 1965 nám je odevzdal akademik František Šorm. Před námi je dostali akademik J. Bœhm, akademik J. Heyrovský, akademik O. Chlup, akademik T. Ježdík, akademik V. Laufberger, akademik A. Sirácký, kosmonautka Valentina Těreškovová, indický profesor P. Ch. Mahanalobis, akademik M. V. Keldyš, generální ředitel UNESCO R. Maheu. Zikmund dostal plaketu číslo 11, Hanzelka číslo 12.

 

Rozumím-li dobře, nejsou ani takové řády a vyznamenání štítem proti nepohodě nebo prudě…

 

Rozumíš dobře, nejsou.

 

Kdy vám naposledy vyšla u nás nebo někde jinde knížka?

 

V roce 1969 Světadíl pod Himálajem. Když se v létě 1970 dostala konečně do prodeje – tehdy se patrně ještě nikdo neodvážil podepsat příkaz, aby celý stodvacetitisícový náklad v hodnotě víc než osmi miliónů korun šel do stoupy –, provázel knihu cirkulář podnikového ředitele národního podniku Kniha. Měl datum 11. června a značky C 2179/70 a C 2180/70. V něm se nabádalo: „Upozorňujeme vedoucí prodejen, aby na tento titul nedělali žádné propagační akce ani inzerci. Pokud knihu umístíte ve výloze, nedávejte více výtisků, pouze jeden. Titul nebude uveřejněn v Nových knihách ani v rozhlase.“ V roce 1970 vyšel ještě slovenský a maďarský překlad. Krátce nato zrušilo nakladatelství smlouvu na knihu o Cejlonu, na kterou se do té doby v subskripci přihlásilo přes sto tisíc zájemců. A tak jsme si ji vydali po pěti letech sami. V jedenácti výtiscích. Jen pro přátele.

 

Řekl vám někdy někdo, že nesmíte publikovat z toho či z onoho důvodu?

 

Pět let se snažím dobrat toho, kdo zakázal vydávání našich publikací. Pokud se nám povedlo zjistit, nikdo nikdy naše knihy oficiálně formálně a písemně nezakázal. Přesto ze zkušenosti víme, že žádné nakladatelství se neodváží naše knihy vydat. Když před pěti lety nakladatelství Svoboda knihu o Cejlonu odmítlo, ozval se ještě šéfredaktor jiného nakladatelství. Vyžádal si rukopis. Zakrátko jej však vrátil a pravil: „Kniha nemůže vyjít…,“ a ještě na to dodal, že se žádné nakladatelství neodváží vydat kteroukoli naši knihu. Když jsme se ptali na pramen informací, jen odpověděl: „Vysoká místa.“ Na otázku: „Kdo?“ pravil: „Jméno a funkci vám v žádném případě sdělit nemohu, promiňte.“ Takže se jen můžeme domnívat, že někdo někdy na postu dostatečně vybaveném mocí rozhodl, že naše knihy nesmějí svobodně vycházet. A pokud pokyny byly, nejsou zaznamenány písemně, není pod nimi žádný podpis. Lze z toho usoudit, že kdo naše knihy zakázal, nechce za to zodpovídat.

 

Kolik knížek a které vám leží v šuplíku?

 

Nevíme, zda sem máme zařadit dva svazky knihy Cejlon, ráj bez andělů, dohromady bezmála tisíc stránek poutavého čtení. Ta kniha teď vykoukla ze šuplíku. Ale pro veřejnost tam leží dál. Hotov je rukopis knihy Sumatra, naděje bez obrysů, první svazek. Nad šuplíkem na pracovní desce je asi polovina druhého svazku. Zároveň makáme na dvousvazkové knize o Japonsku. V plánu máme dokončení knihy o Indonésii ve dvou svazcích a knihy o Sovětském svazu. Všechny knihy zpracováváme podle chronologie cesty.

 

Před lety, po návratu ze Sovětského svazu, se u nás říkalo, že jste vypracovali jakési tajné memorandum o této zemi. Co je na tom pravdivého? Je-li něco takového, dělali jste to z vlastní iniciativy nebo na něčí podnět? A co se v tom případě s tímhle jistě závažným materiálem nakonec stalo?

 

Je třeba předeslat, že takzvanou Zvláštní zprávu číslo 4 jsme označili jako tajnou. Proto nemůžeme o obsahu projevit podrobnou zmínku. Je však veřejným tajemstvím, že jsme od pobytu v Indonésii psali podobné analýzy pro vedení našeho státu, takové kritické rozbory a návrhy, které měly napomoci v orientaci našich politických a ekonomických zahraničních vztahů. Zpráva číslo 4 byla nejobsáhlejší. I tu jsme vypracovali pro vedení našeho státu. Vzhledem k tomu, že šlo o základní pohledy, a to pohledy sice přátelské, ale konstruktivně kritické, požádali jsme prezidenta Novotného, aby jednu kopii za nás odevzdal Leonidu Brežněvovi. Novotný s sebou vzal zprávu do Moskvy, ale neodevzdal. Po návratu z Moskvy nás požádal, abychom to učinili sami. V červnu 1966 jsme zprávu v ruském překladu, asi 170 stran, osobně odevzdali v pražském Sjezdovém paláci Leonidu Brežněvovi. Požádali jsme ho, zjistí-li, že se v čemkoli mýlíme, aby nás na to upozornil. Brežněv slíbil, že by nás, pokud by měl námitky, pozval a v klidu na dače bychom se domluvili. Nikdy nás nepozval. Ale pan Ponomarjov oficiálně navštívil čs. velvyslanectví v Moskvě a velvyslanci Pavlovskému tlumočil oficiální poděkování nám dvěma za onu zprávu. Řekl – za kritickou a přátelskou zprávu… Mimochodem: prezident Novotný byl zprávou nadšen. A Štrougal si taky zprávu vyžádal. Po přečtení s námi tři hodiny rozmlouval. Prohlásil, že návrhy, které uvádíme, jsou prakticky jediným možným východiskem z dlouhodobých obtíží. A protože to nebyl rozhovor tajný, můžeme dodat, že nás požádal, abychom počítali s tím, že asi do dvou let nás vedení strany požádá o vypracování dlouhodobé koncepce opírající se o tuto zprávu… Jednu věc bychom chtěli zdůraznit: je pozoruhodné, že cokoli jsme v oblasti veřejného života udělali v roce 1968, bylo v přísném souladu s obsahem i smyslem Zvláštní zprávy číslo 4. A přesto právě naše veřejná vystoupení v roce 1968 byla příčinou našeho dnešního postavení. A ještě jedno je třeba dodat: bohužel všechna varování, vyslovená v té zprávě, se naplnila se všemi svými důsledky.

 

Jak se díváte na ta poslední léta, která uběhla od roku 1968? A čím se vůbec živíte?

 

Kolem padesátky se člověk domnívá, že je na vrcholu. Své vědomosti nemá právo si ponechávat pro sebe. Proto ta poslední léta jsou pro nás zklamáním, že nemůžeme fungovat, jak bychom chtěli a mohli. Je to šestileté uzavření. A my bychom přece měli být stále ve styku s lidmi, se světem, měli bychom poznávat, dál pěstovat pozorovací schopnosti. Bez toho žijeme v nebezpečné kleci… Dříve jsme mívali ve zvyku krýt si náklady na naše cesty z prostředků, které jsme si vydělali. A protože jsme mívali vysoké honoráře, tak jsme se jich zčásti uměli vzdávat. Městu Zlínu jsme dali jesle, pomohli jsme svazáckým klubům, Náprstkovu muzeu a jiným aktivitám. Hezkých pár desítek tisíc korun jsme v padesátých letech věnovali na Korejský fond obnovy. Naše zásada zněla: držet si rezervu na dva tři roky. A ještě rezervu na profesionální výbavu.

 

A ptáš se, jak se živíme. Teď jsme v tíživé situaci. Oba vlastně žijeme z podstaty, z úspor. Navíc Hanzelka pobírá invalidní důchod, ale situace ho nutí k tomu, aby v poslední době rozprodával výstroj i část knihovny. Taková situace pochopitelně ovlivňuje náš časový harmonogram. Nemůžeme se tolik věnovat literární práci.

 

Jak byste charakterizoval vliv naší doby na vaše soukromí? Jak se ty celkové změny promítly do vašeho privatissima?

 

Podstatný rozdíl proti dřívějšku je v plánování, v perspektivách, v koncepci. Byli jsme zvyklí dlouhodobě pracovat. Když jsme se vrátili z cesty, pouštěli jsme se do dalších smělých plánů. A dnes? Nemůžeme plánovat ani na zítřek. Nemáme žádné jistoty. Vždyť nemůžeme jet za hranice ani kousek od Prahy… A dál: Hanzelkův syn po celé gymnázium studoval s vyznamenáním, stejně tak maturoval. Udělal zkoušku na medicínu. Přijat nebyl. Nyní leští výklady. A dceři bylo konstatováno, že nemá smysl, aby se ucházela o studium na vysoké škole. A když jsi nás vyzval k řeči o privatissimu, dodejme ještě jedno: manželství nás obou se rozpadla – je náročné říct, zda to souvisí přímo s naším dnešním postavením, ale patří to k naší dnešní skutečnosti.

 

Říká se o vás spisovatelé – cestovatelé. Kdybyste se nedostali pod jakousi novodobou kletbu, co byste – myslíte – dělali? Co byste dál psali? Nebo byste ještě cestovali?

 

Kdyby nám vyšla dvousvazková knížka o Cejlonu, získali bychom možnost věnovat celý čas zpracování zbytku Asie. To by byla první etapa. Mezitím by patrně vyšly další knížky, za něž by byly prostředky ke krytí dalších plánů. Tím by byla odbyta druhá etapa. A třetí: Nevidíme důvod, proč bychom měnili plán, podle něhož jsme se chtěli vrátit na poměrně kratší dobu do některých zemí, ve kterých jsme byli před lety. Za těch pětadvacet let se Afrika změnila víc než za celá předchozí staletí. Změnili jsme se i my – bylo by přece užitečné podívat se do některých oblastí právě pod takovým zorným úhlem znovu a podat o tom báječné svědectví. Předposledním bodem našeho programu je Evropa. Na starší kolena je blízko a reálná. A to poslední, co bychom chtěli v životě udělat: převážně pěšky projít Československo. Uvidíme, co nám z toho strana a vláda dovolí.

 

Vlastně stále bilancujeme posledních zhruba šest let. Řekli jsme si již nemálo. Ale rád bych tuto část rozhovoru ukončil otázkou: Podíváte-li se suma sumárum na ta poslední léta, co zbývá ještě přiznat veřejně?

 

Myslíš, že je co dodat?... A přece! Ovšem jen dva postřehy. Jeden se týká toho, že to šestileté stání nás dvou je provázeno faktem, který ukazuje, že svět nestojí, že se točí dál a že ve spoustě zemí akceleruje. Drobnost: Když jsme byli v Sao Paulu v roce 1949, bylo tam půl druhého miliónu obyvatel, dnes je to druhá nejlidnatější metropole západního světa. Civilizace se rozpíná, rostou závratně města i lidé. Přepadá nás nostalgie, že nemůžeme být při tom. A druhá věc: Vzrušuje nás otázka, jak bude vybavena řídící garnitura tohoto státu za dvacet let – po té dnešní vynucené izolaci. Vyrůstá za větrem, podle daných byrokratických směrnic. Kázeň je pro ni víc žádoucí než dobrá koncepce nebo argument, je to k vzteku… Mladí v západní demokracii jsou zvyklí na neustálé střety myšlenek, na otevřený dialog, svobodnou polemiku, nemusejí se se svými názory schovávat, říkat něco jiného, než si myslí, chovat se pokrytecky nedůvěryhodně. Mrazí nás při pomyšlení, jak bude na stále složitější řízení společnosti vyzbrojena generace, která nám vyrůstá za docela odlišných podmínek než Západ. Jak dopadne náš vývoj, až zas bude stát proti argumentu jen argument.

 

Poznali jste přes sedmdesát zemí. Některé hodně do hloubky. Málokdo u nás zná moderní svět jako vy dva. A nevím, zda vůbec někdy někdo – včetně tamějších obyvatel – projezdil Sovětský svaz důkladně jako vy dva. Zajímalo by mě, jak na základě toho širokého poznání světa a na základě srovnání různých zemí, různých národů, různých kultur vypadá ve vašich očích Československo.

 

Které Československo? Nesouhlasíme, že je jen jedno. Pro nás se Československo rozštěpilo. Jedno na nás vyplazuje neřádsky jazyk, šlape nám na jazyk, neodpovídá na dopisy, upírá nám právo pracovat. A potom je druhé Československo, se kterým se setkáváme denně – v krámě, na ulici, v dopisech, to je to Československo, pro které jsme se tak rádi činili. Lidé tohoto Československa se nás ptají, jak se máme, jak nám slouží zdraví, chtějí vědět, zda vydržíme, chtějí dostat něco dobrého z naší práce. Za sedm let se nám nestalo ani jednou, abychom se setkali s člověkem, který by jednal a mluvil v souladu s tím prvním Československem.

 

Chápu vaši interpretaci dvojího Československa. Ale pro mne existuje jedno Československo – bez ohledu na to, jaký režim v něm zrovna panuje… O něm bych rád od vás slyšel víc. Jeho se týkala má otázka, jak vychází ze srovnání s jinými zeměmi…

 

Jak jsme se přesvědčili za dvacet pět let, hrozí Československu jedno zásadní nebezpečí: že i když se vyvíjí dopředu, vyvíjí se nepřirozeně, nelogicky a neorganicky. Že kritéria jeho vývoje jsou nepřirozená a neorganická. Konkrétněji: O tempu vývoje vždycky rozhodovalo maximální uplatnění talentů a pracovních schopností rozvíjet je na sobě. A právě tomu se v Československu kladou autoritativně a často anonymně nepřirozené meze. Ve zdravé společnosti dělá každý to, co nejlíp umí. Celkový výsledek toho, co se u nás děje: prvek disciplíny, prvek poslušnosti, prvek konformity a deklarativní prvky v chování lidí jsou důležitější než jejich kvalifikace. Když dobrý univerzitní profesor topí v nemocnici, když dobrý šéfredaktor novin asfaltuje střechy, když vynikající spisovatel je pojišťovacím agentem, když publicista dělá taxikáře, když schopný student myje výklady a když tohle nejsou jen ojedinělé jevy… když naproti tomu odpovědnou funkci ve veřejnoprávním sektoru zastávají lidé, kteří někdy nemají ani úplné vysokoškolské vzdělání, tak to není v pořádku. Tak to drtivě oslabuje náš stát v postavení současného světa. A pokud to potrvá příliš dlouho, bude to mít charakter chronické společenské nemoci se všemi důsledky.

 

Jaký politický systém podle vašich zkušeností a znalostí se nejlépe uchytí?

 

Bojím se, že jsme si zvykli myslet v pojmech panaceí. Neexistuje ideální systém pro všechny národy. Historie, zvyklosti, kultura, způsob myšlení, to všechno vytváří podmínky pro určitý politický systém v dané zemi. Je nepředstavitelné přenést Sukarnovu indonéskou demokracii do Anglie nebo francouzskou do paternalistických tradic Japonska. Systém se nedá vytvářet a priori. Systém řízení státu má vycházet z místních podmínek a předpokladů. Systém, který z nich nevychází, nemůže dobře fungovat, a tedy těšit většinu společnosti.

 

Nato jsme hodnou chvíli diskutovali o možnostech demokracie v různých zemích. Moji partneři shodně zdůrazňovali, že je u nás mimořádně vytříbené sociální cítění a silná potřeba demokracie. Svou další otázku jsem formuloval takto:

 

A přece – každý z nás má různé představy, ideální představy, chcete-li… o ženě, o své budoucnosti, o společnosti a někteří jistě i o politickém systému. Nepokládají to zrovna za něco reálného, v blízké budoucnosti uskutečnitelného, a přece jsou plni touhy po společenském zřízení svých představ. Co vy? Jaké rysy svého ideálního politického systému byste vyzvedli?

 

Je těžké vymýšlet ideální systém, známe svoje lidi. Podívej se, možná i politické strany budou jednou anachronismem. Koneckonců každá politická strana bojuje o absolutní moc. Politický ideál za Francouzské revoluce měl docela jiný smysl než dnes. Vývoj přírodních věd mezitím předhonil vědy společenské. Konečně přírodní vědy ovlivňují vývoj přímo. To má své společenské důsledky, nad nimiž společenské vědy hodně teoretizují, ale jejich činnost nemá tak přímý a plný vliv jako činnost přírodních věd. A řešení moderního politického systému? Možná že vzejde spíš v zemi, která nemá ve světě příliš rozsáhlé mocenské ambice… Hodně se mluví o pluralitním systému. Netroufáme si tvrdit, že pluralitní systém by vyřešil dlouhodobé problémy této země v centru Evropy. A potom: může přece existovat pluralitní systém i bez politických stran. Různé společenské vrstvy budou mít různý vliv na další vývoj, vliv přiměřený praktické účasti na tom vývoji. Například akademie věd nebo velké závody. Řízení státu by mělo být v takových rukách, které jsou dostatečně kvalifikované v některých oborech rozhodujících o vývoji státu. Nelze vytvářet politiku bez sociologů, politologů, vědců ze základních přírodních věd, hlav pomazaných apod. Nelze hospodařit se státem dlouhodobě na dluh. Tito lidé by měli mít vliv, měli by být subjekty politiky. Uplatní-li se forma pluralitní demokracie nebo jinačí demokracie, to snad není rozhodující. Jedno je však jisté: je-li v příliš úzké společenské vrstvě soustředěna neúměrná míra pravomoci a jestliže důsledky její politiky nese velké množství lidí bez práva na účasti rozhodování, tak to určitě není v pořádku.

 

Poslední desetiletí života každého z nás v téhle zemi, bohaté na události, bylo dobou přehodnocování a bilancování, ať si to kdo uvědomuje nebo ne. Jsme poněkud jiní než před deseti lety – a to není jen tím prostým faktem, že jsme starší. Jiní jste i vy. Jak se dnes díváte na své starší knihy? Vidíte v nich aspekty hodné kritického přehodnocení?

 

Nemusíme odpovídat teoreticky. V roce 1966 Maďaři chtěli znovu vydat naši Afriku. Ptali se nás, zda chceme něco změnit, když se v Africe tolik změnilo k horšímu. To byla základní otázka. O Africe jsme psali jako osmadvacetiletí junáci na cestách. Naše víra v možnost spravedlivého uspořádání života, v pokrok, někdy pravda trochu naivní, ale poctivá, vycházela ze základních humanistických pozic – a nebylo by poctivé, abychom se v novém vydání tvářili moudřeji věkem. Proto jsme nic nezměnili a čtenářům to nevadilo. Snažili jsme se tedy jako dnes o poctivé, životem lidí zaujaté a chápající svědectví doby a prostředí… Nestalo se nám, že bychom něco napsali, co by bylo v rozporu s naším přesvědčením. Pozdější zkušenost jen mohla prohloubit naše přesvědčení, ale nikoli změnit smysl naší práce.

 

Za zamyšlení ovšem stojí druhá strana mince, pohled nikoli do světa, ale domů na vlastní píseček. Abychom byli konkrétní: Afrika snů a skutečnosti vyšla v mnoha vydáních, v mnoha jazycích. Taky anglicky, pod názvem Afrika the Dream and the Reality. Užasli jsme proto, když nám v únoru 1968 došlo nové číslo amerického zeměpisného měsíčníku National Geographic – mimochodem je to naše jediné okénko do světa, i když i tohle okénko československá cenzura čas od času zatrhává. Od dubna 1971 do září 1974 už zabavila pět čísel, eufemisticky to nazývá odepřením práva dovozu a oběhu v ČSSR. Redaktor Edward J. Linehan v tom únorovém čísle – pár týdnů před pádem Novotného – uveřejnil obsáhlý článek o Československu pod názvem Czechoslovakia the Dream and the Reality. O naší Africe nic netušil, jak jsme si sami ověřili při osobním setkání v jeho washingtonské pracovně. Dalo by se tedy říci podobnost čistě náhodná – až na to, že rozpory mezi představami a skutečností, mezi proklamovanými cíli a každodenní nechvalnou praxí jejich údajného uskutečňování mohou existovat a existují nejen v Africe, ale i v Československu.

 

...***

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter